V devadesátých letech 19.století se v českém prostředí začaly objevovat pokusy o sladění socialistických idejí s českým národním vědomí. V té době v Čechách a na Moravě působila celá řada dělnických spolků, které odmítaly dogmatický internacionalismus sociální demokracie a hledaly cesty k integraci do národní společnosti. Rozpory mezi českými dělníky orientovanými sociálnědemokraticky a skupinami „národních dělníků“ přerůstaly ve stále ostřejší konflikty. Podnětem k založení nové politické strany, bylo protistátoprávní prohlášení českých sociálnědemokratických poslanců na říšské radě 30.března 1897, v němž se tito zástupci českého dělnictva distancovali od českého státního práva. Shodou náhod se v tento den sešla, (už po několikáté), v Praze jedna ze skupinek národních dělníků. Zmíněným protistátoprávním prohlášením sociálnědemokratických poslanců získalo toto shromáždění, konané na Staroměstské radnici dne 4.dubna 1897, konkrétní náboj a smysl. Na shromáždění zaznělo odmítnutí postoje sociálních demokratů a jasné zdůvodnění českých státoprávních požadavků. Shromáždění se tak stalo zakládající schůzí strany národních dělníků.
Na prvním sjezdu strany v dubnu 1898, byl přijat komplexnější politický program a schválil nový název – ze strany národních dělníků se nejprve stala Národně sociální strana v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a v Horních a Dolních Rakousích. Tento dlouhý název se nevžil a strana se později přejmenovala na Česká strana národně sociální, která měla sdružovat „dělníky rukou a pera“, což se projevilo v jejich znaku. Apelovala na pocit sounáležitosti mezi živnostníky a rolníky na jedné straně, a dělníky na straně druhé. Na sjezdu se objevuje heslo Rovnost v národě – Rovnost mezi národy. Předsedou strany byl rukavičkářský dělník Václav Kváča. Ale hlavní postavou, která určovala směrování strany se stal novinář Václav Klofáč.
V prvních volbách v roce 1901, kterých se strana zúčastní, získává strana v říšské radě šesti poslaneckých míst: Václav Klofáč, Václav Fresl, František Černý, Sehnal, Václav Choc, a Rudolf Raichstädter na Moravě .Od roku 1901 strana propaguje samostatnost českých zemí. K tomu slouží i vzdělávací spolky které zakládá po celé zemi.Spolky pomáhají šířit ideu samostatného státu, mimo jiné i za pomoci čtvero novin, které strana vydává. Volby v roce 1907 ukázaly začínající sílu strany. Dokazuje to nejenom výsledek voleb, ale i četnost schůzí, mítinků a plesů, či dokonce výzvami k bojkotu. Strana se začíná výrazněji prosazovat i mimo české země, což někde nesli nelibě, jak dokazuje vytlučená redakce ve Vídni. Ve volbách získávají národní sociálové ve spojení s malou stranou státoprávně radikální pokrokovou devět poslanců. Z toho bylo šest národních sociálů: Karel Baxa, Václav Fresl, Václav Choc, Václav Klofáč, Čeněk Josef Lisý a František Buřival.
František Buřival
Přibližme si Františka Buřivala, který vstoupil do strany při jejím vzniku v roce 1897, kdy pracoval v rakouskouherských drahách. Po odchodu do výslužby v roce 1902 se začal plně věnovat odborářským aktivitám. Byl jedním z iniciátorů zaměstnaneckého protestu známého jako pasivní rezistence (absurdní dodržování norem vedoucí k faktickému ochromení provozu. Ve volbách do Říšské rady v roce 1907 se stal poslancem Říšské rady, kde setrval až do 30.května 1917, kdy ztratil mandát na základě pravomocného rozsudku z 28. října 1916 (jak symbolické). Byl totiž během I. světové války aktivní v odboji. Po prozrazení byl zatčen a zeměbranecký divizní soud ho odsoudil k pěti letům vězení. Trest vykonával v pevnosti Stara Gradiška v Chorvatsku. V letech 1918 – 1920 zasedal v československém revolučním národním shromáždění. V parlamentních volbách v roce 1920 získal poslanecké křeslo v Národním shromáždění, v kterém získal post místopředsedy sněmovny. Poslancem byl až do své smrti 8. srpna 1929.
V jednom článku týkajícího se českého antimilitarismu se píše: „Může to znít paradoxně, ale na prvním místě byla v antimilitaristických aktivitách národně sociální mládeže, kteří se soustředili především kolem časopisu Mladé proudy.“ Mladé proudy – noviny národně sociální mládeže začaly vycházet v roce 1901, především díky Emilu Špatnému, který je z počátku sponzoroval a stal se spolu s Aloisem Hatinou a Karlem Půlpánem hlavní vůdčí postavou národně sociálního antimilitarismu a stranické mládežnické organizace. Přelomový byl II. sjezd národně sociální mládeže v roce 1906, která ideu antimilitarismu podpořil. Důsledkem tohoto kurzu bylo v říjnu 1907 zatčení čtyř předáků mládeže, po níž následovali další. Po výslechu víc jak tří set svědků, kteří odmítli svědčit., byl soud schopen 30. července odsoudit pouze deset obžalovaných k trestům tří až pět měsíců. Proti rozsudku se odvolali jak odsouzení, tak i žalobce. Následně bylo násilně rozpuštěno přes dvě stě národně sociálních mládežnických organizací. Soud ve Vídni, po nátlaku císaře, byl tvrdší. Rozsudek z 27. ledna 1910 odsoudil celkem 44 z 46 obžalovaných, přičemž výše trestů byla vyšší. Nejhůř z toho vyšli Emil Špatný a Alois Hatina, kteří byli odsouzeni k dvěma letům.
Emil Špatný
Se narodil v Kostelci nad Labem do rodiny ředitele místního cukrovaru, s kterým se po vstupu do strany názorově rozešel. Byl to bouřlivák, který nosil široký černý klobouk a kamarádil se s Jaroslavem Haškem a malíři Ladou a Panuškou. Pro svůj odboj byl 21. září 1914 zatčen a převezen do internačního tábora Göllersdorfu, kde 5. června uspořádali Češi Husovu oslavu, na níž Emil Špatný promluvil. Odměnou mu byl převoz do Vídně a postavení před válečný soud, kde byl uznán vinným zločinem velezrady a odsouzen na 14 let těžkého žaláře do Möllersdorfu, kde se seznámil s anarchokomunistou Bohuslavem Vrbenským, který měl na Špatného značný vliv. Emil Špatný začal koketovat s anarchismem, který skončil poté co Vrbenský odešel do KSČ.
Emil Špatný patřil mezi ty, co po návratu do vlasti, vítali T.G. Masaryka na hranicích v Rozvadově. V letech 1918 – 1920 zasedal v Revolučním národním shromáždění. V parlamentních volbách v roce 1920 získal poslanecký mandát, který obhájil i v letech 1925 a 1929. Počátkem třicátých let patřil do vedení strany a do křídla Emila Franka, které se vymezovala vůči přílišnému vlivu E. Beneše na stranu. V parlamentních volbách v roce 1935 získal senátorské křeslo a v Senátu setrval až do své předčasné smrti (54 let) v roce 1937. Jeho pohřeb byl velkou manifestací strany.
Karel Šviha se ve volbách v roce 1907 stal poslancem Říšské rady. Svůj úspěch zopakoval v roce 1911, kdy se dokonce stal předsedou poslaneckého klubu. Na své funkce rezignoval po vypuknutí takzvané Švihovy aféry, jedné z největších politických afér českých dějin. 4. března 1914 zveřejnily na titulní stránce Národní listy po názvem Národně-sociální vůdce ve službách policie informaci, že bylo Švihovi prokázáno konfidentství. Karel Šviha vedl soudní spor s Národními listy – bohužel prohrál. Historik Otto Urban aféru vnímá jako snahu mladočeské strany, která stála za Národními listy, o diskreditaci radikálního politického odpůrce a konkurenta. Dva roky po aféře označil T.G, Masaryk Švihovo obvinění za omyl. Argumentoval tím, že Šviha pouze dodával materiály následníkovi trůnu Ferdinandovi ´d Este, který bohužel výlohy platil z pokladny pražského policejního ředitelství, čímž se Karel Šviha ocitl formálně na výplatní listině policie. Švihova aféra, aniž si to málokdo uvědomuje, zanechala výraznou stopu v českém jazyce. Odkazují na ní slova průšvih nebo prošvihnout. A není to jediná stopa. Švihova aféra se stal předlohou ke knize Franze Kafky „Proces“. Karel Šviha opustil veřejný i politický život. Zemřel opuštěn, zapomenut, plný hořkosti na srdeční záchvat v červnu 1937.
V roce 1913 proběhl poslední předválečný sjezd strany. Strana měla 575 organizací a 28 784 členů. 45 klubů s 4 300 členy, 261 vzdělávacích spolků s 16 254 členy, 30 odboček, které měly 4 800 členek a 307 mládežnických organizací s 13 057 členy. Oproti sociálně demokratickým poslancům, národně sociální poslanci nezvedli ruku pro vyhlášení války. Naopak se zapojili do odboje. Neplatí zákon, všechna občanská práva jsou potlačena, politický život zakázán a udušen a všechna moc výkonná i trestající se soustřeďuje v rukou vojenských soudů, vybavených absolutní mocí bez možnosti odvolání. Duch Koniáše obchází knihovny, čítárny, ústavy, školy. Konfiskuje, ničí a hrozí. Kdejaká knížka českého spisovatele, pokud neobsahuje chvalozpěv na panovníkův dům a jeho moudré vladaření, je stahovaná z oběhu. Je nemyslitelné svolat schůzi lidu. Ve Smržích na Moravě to zkouší národně sociální redaktor Josef Kotek, aniž tuší, že na schůzi sedí Minát, který Kotka udává. Souzen je i národně sociální pracovník České obce sokolské Slavomír Kratochvíl. Oba jsou popraveni v předvečer Štědrého dne. 1914. Václav Klofáč je zatčen 4. září 1914 v Dobříkově a později je transportován do vídeňské „Věže smrti“ kde se setkává s dalšími čelnými českými politiky v čele s Kramářem a Rašínem. Hned po Klofáčovi je zatčen Emil Špatný. Dva dny po zatčení Klofáče je zastaveno České slovo. 6. července je pětisté výročí upálení Mistra Jana Husa. Pomník na Staroměstském náměstí, jehož odhalení je léta připravováno na tento dne – odhalen není. Přípravnému výboru v čele s národním sociálem Karlem Baxou, je povolena pouze tichá, neveřejná schůzka v radniční síni. 24. listopadu 1915 je rozpuštěna České obec sokolská a všechen její tisk. Je konec českým iluzím o rovnoprávnosti češtiny ve vnitřním jednání. Jedině němčina je prohlášena za úřední řeč a novým pražským arcibiskupem je jmenován opět německý šlechtic. V legiích ve Francii, Itálii a především v Rusku jsou velmi agilní národní sociálové. Po návratu legií tisíce legionářů vstupuje do strany a zakladatel strany v Opavě (1902) Josef David se stává předsedou Československé obce legionářské.
Václav Klofáč – (21. září 1868 - 10. 7. 1942)
Už jako student lékařské, později filosofické fakulty se začal věnovat politice a žurnalistice. Politickou kariéru začínal v radikálním proudu mladočeské strany. Jako redaktor Národních listů se vydal na Balkán a ostře kritizoval balkánské poměry, především v Bosně a Hercegovině. Jak se začala mladočeská politika v závěru 19. století umírňovat a vyhrocovala se česko-německá konfrontace v českých zemích, otevřel se prostor pro nový politický subjekt. V dubnu 1987 vznikla národně sociální strana. Přestože oficiálními předsedy byli zpočátku Václav Kváča, Alois Simonides či Josef Klečák, faktickým vůdcem strany byl Václav Klofáč. Národní sociálové se neobraceli pouze na dělnictvo, protože mezi jejich opory patřili i drobní živnostníci, podnikatelé i obchodníci. Ve volbách v roce 1901 byl za národní sociály zvolen poslancem Říšské rady. Svůj mandát obhájil v roce 1907 i v roce 1911. Zároveň byl od roku 1908 poslancem v Českém zemském sněmu.
4. Září 1914 byl zatčen a teprve až 24. května 1917 byl obžalován za velezradu. Ale díky rozsáhlé amnestii nového panovníka Karla I. byl v červenci 1917 spolu s Rašínem a Kramářem propuštěn. V září 1918 vznikla Socialistická rada, jako nadstranický společný výbor národních sociálů ze sociální demokracie. Národní socialisté se posunuli doleva a mění svůj název na Československou stranu socialistickou. V červenci 1918 byl Václav Klofáč zvolen místopředsedou Národního výboru československého. Koncem října 1918 požádal císař Karel I. Klofáče o schůzku, na které Klofáče požádal, aby blížící se rozpad mocnářství proběhl bez krveprolití, což mu Klofáč pro české země přislíbil. Poté se zúčastnil jednání zástupců domácího i zahraničního odboje v Ženevě s Edvardem Benešem o budoucí podobě státu. V den vyhlášení samostatnosti Československa nebyl v Praze a jeho roli zastoupil spolustraník Jiří Stříbrný. V Ženevě se mezitím dojednávalo složení první československé vlády, jejímž členem se měl Klofáč stát. Václav Klofáč - antimilitarista se kupodivu stal ministrem obrany. A ve své funkci byl jediný ministr obrany za kterého se vedly války. První byla o Těšínsko. Druhá o jižní Slovensko. Klofáč se také stal poslancem Revolučního národního shromáždění. Ve volbách v roce 1920 získal senátorské místo. Byl jednou předsedou senátu a poté jeho místopředsedou. Senátorem byl až do roku 1938. Ve 30. letech byl jeho vliv spíše symbolický. Jeho deziluze ze selhání první republiky po Mnichovské dohodě ho dovedli k autoritářskému nacionalismu. Umírá v ústraní uprostřed války.
Josef David - (17. února 1884 – 21dubna 1968)
V roce 1902 byl zakladatelem strany v Opavě. Působil jako redaktor listu Pokrok, Stráže českého severu, Obrany lidu a Slezského slova. Za I. světové války bojoval v řadách rakousko-uherské armády, ale roku 1915 přeběhl do ruských pozic. Po pobytu v zajateckých táborech se začal angažovat v Československých legiích. Působil v redakci Československého deníku vydávaného v Rusku. Jednal s představiteli zahraničního politického exilu (T.G. Masaryk). Po válce se angažoval v organizacích sdružující legionáře, byl předsedou Československé obce legionářské. Po parlamentních volbách v roce 1920 byl do sněmovny kooptován až dodatečně jako jeden ze čtyř nových poslanců reprezentující Československé legie. Poslanecké křeslo si podržel do zrušení parlamentu v roce 1939. Za II. světové války působil v exilu ve Velké Británii, kde pomáhal s organizací československých zahraničních jednotek. Zasedal v exilové Státní radě Československé a Slovanském výboru, který se orientoval na válečnou i poválečnou spolupráci se SSSR. V dubnu 1945 se stal náměstkem předsedy vlády v první vládě Zdeňka Fierlingera. Po osvobození byl za národní socialisty v letech 1945 - 1946 poslancem Prozatímního Národního shromáždění a v letech 1946 – 1948 poslancem ústavodárného Národního shromáždění. Během únorového převratu v roce 1948 se nepřipojil k protikomunistické části národních socialistů a přispěl tak k legitimaci mocenského převratu ve prospěch KSČ.
Staňte se členem NSS! Jsme společenství lidí jejichž cílem je navrátit Českou republiku tam kde byla – mezi nejúspěšnější státy světa. A to bez schopných lidí nikdy nedokážeme!
