Jiří Stříbrný

Už během středoškolských studií začal být politicky aktivní. Patřil mezi zakladatele strany. Působil v mládežnických organizacích a jako redaktor stranických periodik, a to nejen v Praze, ale i v Českých Budějovicích a Vídni. Od roku 1911 byl redaktorem Českého slova.

Ve volbách do Říšské rady v roce 1911 se stal poslancem. V roce 1914 byl přes své protirakouské postoje povolán do armády. V dubnu 1917 byl propuštěn do zálohy. Ihned po propuštění se zapojil do hnutí Mafie. V červenci 1918 se stal členem Národního výboru a pomáhal organizovat generální stávku 14. října 1918.  28. října  se stal jedním z pěti „mužů 28. října“,  kteří se podíleli na vyhlášení samostatného Československa a převzetí moci v Praze. Václav Klofáč byl v té době na jednání se zahraničním exilem v Ženevě. Jiří Stříbrný po jednání s velitelem  rakouské posádky v Praze donutil armádu, aby proti převratu nevystupovala. Spolu s dalšími „muži 28. října“  a členy předsednictva Národního výboru podepsal Provolání o samostatnosti Československého státu  a příslušný zákon, který formálně přetrhal vazby s monarchií.

V letech 1918 – 1920 byl poslancem Revolučního národního shromáždění. Ve volbách v roce 1920   opět získal mandát, který v roce 1925 obhájil. Mandátu byl zbaven po vyloučení ze strany nálezem volebního soudu ze dne 19.5. 1928.   Opětovně se stal poslancem v roce 1929 za Ligu proti vázaným kandidátním listinám. V parlamentu setrval do roku 1935. Jiří Stříbrný byl členem několika vlád a stranu zastupoval v takzvané Pětce (koaliční orgán hlavních československých vládních stran). Měl vliv ve stranickém tisku a dokázal zajišťovat financování strany.

V roce 1926 postupně rostly jeho spory s dalšími předáky strany, zejména v oblasti zahraniční politiky polemizoval s Edvardem Benešem. Stříbrný začal klást zejména na nacionální aspekt strany. Sbližoval  se tím s Karlem Kramářem, za což byl chválen národně demokratickým tiskem. V tom samém roce musel abdikovat na post ministra obrany. Oficiálním důvodem mělo být jeho odpovědnost, kterou převzal za Masarykovo chování během oslav svátku mistra Jana Husa a (tzv. Marmaggiho aféra).  Faktickým důvodem jeho odchodu byla úplatkářská aféra. Jeho bratr František Stříbrný byl ředitelem  Československé diskontní banky a její obchodní společnosti na prodej uhlí a ministr železnic (Jiří Stříbrný) od něj měl nakupovat předražené uhlí pro státní dráhy. Úplatky měl přijímat nejen sám ministr, ale i strana. Soud v roce 1934 Stříbrného i stranu z podezření očistil.  

 V souvislosti s rozkolem ve straně, zaútočil Jiří Stříbrný veřejně  na Edvarda Beneše. Podporu veřejnosti nezískal. Postavil se proti němu i Václav Klofáč, který o něm začal šířit fámu, že trpí syfilidou ve stádiu progresivní paralýzy. Klofáč se odkazoval na stanovisko lékaře Trýba. Bohužel se jednalo pouze o pomluvu, která se ve stranickém boji náramně hodila. 

Definitivní konec stranické a vládní kariéry ve straně nastal pro Stříbrného v září 1926 na mimořádné sjezdu strany v Brně. Na sjezdu byl nejdřív změněn název strany na Československá strana národně socialistická a Edvard Beneš byl zvolen místopředsedou strany. Poté byl, po velkých diskuzích, v poměru 96 ku 42 delegátů vyloučen ze strany Jiří Stříbrný. Po vyloučení založil Jiří Stříbrný  se svou skupinou Slovanskou stranu národně socialistickou, která byla založena jako politické sdružení bývalých národních socialistů. Poté se strana přejmenovala na Radikální hnutí- slovanští národní socialisté, a Jiří Stříbrný byl oficiálně zvolen jejím předsedou. Od roku 1930 nesla název Národní liga. V roce 1929 se Stříbrného strana zúčastnila voleb s Národní obcí fašistickou (NOF)ve volebním uskupením pod jménem Liga proti vázaným kandidátním listinám. Za toto uskupení získali poslanecký mandát Jiří Stříbrný, Radola Gajda a Karel Pergler (bývalý člen ČSSD).

Národní liga se postupně přibližovala fašistickým názorům. V říjnu 1934 se Národní liga spojila s Československou národní demokracií a Národní frontou, ve stranu Národní sjednocení. Předsedou byl Karel Kramář a Jiří Stříbrný jedním z tří místopředsedů. I zde došlo ke konfrontaci se skupinou Jiřího Stříbrného. Stříbrný odchází a zakládá novou stranu Národní liga – strana radikální, národní a demokratická.

V období Mnichovské krize byl zastáncem obrany republiky, a byl velmi kritický vůči Edvardu Benešovi. Vyznačoval se primitivním antisemitismem, inspirovaný Německou říší. Za nacistické okupace se stáhl z politiky a žil ve své vile v Káraném. Je třeba říci, že se odmítl podvolit nátlaku nacistů, aby Beneše veřejně kritizoval.

Po válce byl poslán před Národní soud a odsouzen k doživotnímu žaláři. Výše trestu je mnohými považován za neúměrný, a že se spíše jednalo o vyřizování účtů. Zemřel v roce 1955 ve Valtické věznici, i když někteří historici uvádějí Uplavu na Slovensku. Zajímavostí je, že měl mít od Antonína Zápotockého slíbenou amnestii, které se však nedočkal.

Petr Solfronk

Po průmyslové škole v Domažlicích se vyučil sazečem písma. Přes Semily a Chrudim se dostal do Prostějova, kde působil v tiskárně Adámek. V roce 1913 se zúčastnil stávky tiskařů a následně byl bez práce. V roce 1916 založil živnost na výrobu razítek, kterou v roce 1922 rozšířil o tiskárnu. Mandát získal dodatečně jako náhradník poté, co rezignoval Josef Knejzlík. V roce 1924 byl první náměstek starosty Prostějova. Nadále do začátku války byl členem zastupitelstva. V květnu 1945 zemřel na tyfus jeho syn i vnuk. V roce 1949 byla na tiskárnu uvalena národní správa a následně byl podnik zlikvidován obvyklým komunistickým způsobem- zařízení rozbito a odvezeno do šrotu.

Otakar Svoboda

Původním povoláním byl truhlář. Redigoval krajanský list Stráž lidu. V letech 1898 – 1905 působil ve Vídni. V roce 1910 byl odsouzen na 13 měsíců do těžkého žaláře za účast na antimilitaristickém hnutí. V říjnu 1918 byl v Českých Budějovicích jednatelem Národního výboru, který ve městě přejímal moc jménem nového československého státu. Po komunálních volbách v roce 1919 se stal starostou Českých Budějovic. Ve funkci působil do roku 1923, poté byl členem městské rady a místostarostou. V parlamentních volbách v roce 1929 získal poslanecký mandát. Zemřel náhle v červnu 1930.

Josef Tykal

Vyučený kovář. Od roku 1905 byl členem Sokola. V letech 1919 – 1944 byl starostou Mělníka. Za jeho působení došlo k sloučení okolních obcí a vzniku tzv. Velkého Mělníka. V parlamentních volbách získal poslanecké křeslo, které si udržel až do jeho zániku. V roce 1944 byl zatčen gestapem a vězněn do konce války. Získal čestné občanství Mělníka.

Jan Blahoslav Kozák

Profesor dějin filosofie, protestanský teolog, evangelický duchovní. Překládal z angličtiny, francouzštiny a italštiny. Ve 20. letech 20. století měl blízko k okruhu intelektuálů okolo Inocence Arnošta Bláhy, který se pokusil neúspěšně obnovit Pokrokovou stranu z počátku 20. století. V roce 1930 působí v programové komisi strany. V parlamentních volbách v roce 1935 získává poslanecké křeslo, které si podržel až do zániku parlamentu v roce 1939.

Druhou světovou válku přežil v emigraci ve Spojených státech amerických.  Po uvěznění jeho syna komunisty (už před 25. únorem) mu byla v první poúnorové schůzi v roce 1948 vnucena nevděčná úloha přečíst návrh akčního výboru na vyloučení studentů, kteří chtěli na Pražském hradě 25. února 1948 manifestovat proti komunistickému puči.

Bohuslav Luža

Od roku 1919 zasedal v obecním zastupitelstvu Uherského Brodu. V letech 1932 – 1939 vykonával funkci starosty. Za jeho působení prodělal Uherský Brod velký stavební rozvoj. Podílel se na rozhodnutí československé vlády o výstavbě České zbrojovky ve městě. Byl ředitelem městské spořitelny a zasedal v Moravskoslezském zastupitelstvu.                                      

Kandidoval ve volbách v roce 1935, ale mandát nabyl jako náhradník až v prosinci 1938. Po německé okupaci ze svého platu starosty podporoval organizaci Obrana národa. 1. září 1939 byl, jako stovky jiných členů strany, zatčen v rámci akce Albrecht der Erste a po celou válku vězněn nacisty, nejprve na Špilberku, poté v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Zemřel krátce po osvobození koncentračního tábora Buchenwald na epidemii skvrnitého tyfu. Jeho bratr byl československý legionář, generál a člen protinacistického odboje Vojtěch Luža.

Batková - Žáčková Jaromíra

V roce 1919 vstoupila do strany. Od roku 1922 zasedala v župním (krajském) stranickém výboru. Angažovala se v ženském hnutí a v letech 1927 – 1938 byla zemskou tajemnicí národně sociálních žen. V roce 1926 (ve svých 24 letech) se stala členkou ústředního výkonného výboru strany.

V parlamentních volbách v roce 1935 získala poslanecké křeslo, které si udržela až do jeho zrušení. Od dubna 1939 vstoupila  jako ženská tajemnice do aparátu Národního souručenství. Na základě udání, že provozuje politiku bývalého prezidenta Edvarda Beneše, byla v říjnu 1939  zatčena a po osmnáctidenní vazbě propuštěna. Po propuštění se zapojila do ilegálních aktivit bývalých členů strany. V letech 1945 -1946  byla poslankyní Prozatímního Národního shromáždění a v letech 1946 – 1948 Ústavodárného Národního shromáždění. Nesouhlasila s komunistickým převratem a odešla do francouzského exilu.

František Krejčí

Vystudoval klasickou filologii, estetiku, filosofii a psychologii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Podílel se na založení časopisu Česká mysl. Je považován za zakladatele moderní české psychologie. Během I. světové války spolupracoval s Mafií. Podílel se na formování programu strany. V letech 1918 – 1920 zasedal v Revolučním národním shromáždění. V letech 1920 – 1925 zastával senátorský post.

Bedřich Macků

Studoval filosofickou fakultu ve Vídni a Karlově univerzitě. Působil jako profesor na České technice v Brně a na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně, na jejímž založení se podílel. V letech 1920 – 1925 byl starostou Brna. V parlamentních volbách v roce 1925 získal senátorské křeslo, které držel až do své smrti v roce 1929.

Albert Milota

V roce 1900 promoval na Právnické fakultě UK Praha. V roce 1922 působil v Bratislavě  jako profesor Univerzity Komenského, kde setrval až do roku 1939. Byl předsedou Československého ústředního spolku vysokoškolských učitelů a byl členem řady akademických a právnických komisí. Angažoval se v Národní straně práce, se kterou přešel do naší strany, za kterou se v roce 1929 stal senátorem, kterým byl až do zrušení parlamentu v roce 1939.

Ferdinand Šťastný

Senátorské místo získal už v roce 1920 a vydržel v něm až do roku 1935. Poté se znovu stal senátorem v roce 1938 po smrti Rudolfa Pánka. V senátu působil do zrušení parlamentu v roce 1939. Působil také jako tajemník kovopracovníků.

Antonín Šolc

Vystudoval odbornou školu tkalcovskou a vyšší textilní školu. Do strany vstoupil v roce 1900, a v letech 1900 – 1906 působil jako okresní tajemníkem a redaktor stranického tisku. Byl dlouhá léta tajemníkem strany, a v této funkci zastupoval stranu na valných hromadách akcionářů Melantrichu. Od roku 1930 byl starostou Československé obce střelecké. V parlamentních volbách v roce 1925 získal senátorské křeslo, které si podržel až do zrušení parlamentu v roce 1939.

Čeněk Vaněček

Meziválečný starosta Rakovníka (1923 – 1938). Za jeho éry byla dokončena regulace a výstavba obytných domů, a město provádělo nouzové práce pro nezaměstnané. V parlamentních volbách v roce 1929 získal senátorské křeslo, které držel do roku 1935.

Karel Baxa

Byl prvním pražským primátorem po vzniku republiky. Byl synovcem Karla Havlíčka Borovského. V roce 1881 začal studovat na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Po studiích působil jako soudní úředník  v Táboře, Chebu a Přimdě. Od roku 1891 byl advokátem v Praze. Od roku 1896 vlastnil advokátní kancelář. Jako obhájce se zúčastnil mnoha procesů vedených proti redaktorům českého tisku, např. s Omladinou v roce 1894. V procesu s Leopoldem Hilsnerem zastupoval rodinu zavražděné Anežky Hrůzové. Na stání chodil provokativně v sokolském kroji.  V letech 1895 – 1913 byl poslancem Českého zemského sněmu. Od roku 1903 byl poslancem Říšské rady, a byl jim až do konce monarchie. Od roku 1899 byl členem Strany  státoprávně radikální. Jejím členem byl až do roku 1908, kdy ji s části členů opustil, a spojil se s Radikálně pokrokovou stranou, čímž vznikla Státoprávní pokroková strana, kterou v roce 1911 opustil a přešel do naší strany, v které byl až do své smrti.                                                                                              

15. června 1919 byl zvolen starostou Prahy. 1. ledna 1923 se stal primátorem tehdy vytvořené Velké Prahy. Za jeho primátorování došlo k mohutnému rozvoji města, které ještě za jeho života dosáhl milion obyvatel. Znovu byl zvolen ještě třikrát. Rezignoval až 5. dubna 1937 pro vysoký věk. Byl nejdéle sloužící primátor Prahy, kromě toho byl od roku 1921 také prvním předsedou ústavního soudu. Přesto nemá v Praze svou ulici.

Otakar Klapka

byl jako Karel Baxa absolvent Právnické fakulty Univerzity Karlovi. Byl na stáži na Sorbonně a jako právní vědec se věnoval uzemní samosprávě. Podílel se na přípravě ústavy z roku 1920 a na vzniku zákona o organizaci politické správy.  Členem strany byl od roku 1909 a v roce 1929 byl za stranu zvolen poslancem. Po německé okupaci  nastoupil na post pražského primátora. Jeho náměstkem se stal sudetoněmecký historik Josef Pfitzner  (byl popraven brzy po osvobození). Otakar Klapka navenek spolupracoval s okupanty, ale svým doslovným lpěním na předpisech a průtahy, zdržoval odstranění nepohodlných pomníků, přejmenování ulic, či zavedení němčiny jako úřední řeči na magistrátu. Otakar Klapka zařazoval bývalé důstojníky československé armády na různá důležitá místa na magistrátu. Také finančně podporoval, za pomocí magistrátních peněz, pozůstalé rodiny po popravených odbojářích. Byl také v čilém  styku s přední postavou odboje generálem Aloisem Eliášem.  

Otakar Klapka se podílel na organizování převozu a pietního aktu uložení  ostatků K. H. Máchy z Litoměřic na Vyšehradský hřbitov. Osobně kráčel v čele mohutného průvodu při cestě ostatků Prahou. 

V létě 1940 začalo na pražském magistrátu zatýkání. Poté co jeden ze zatčených promluvil, si 9. července přišlo gestapo i pro Otakara Klapku. Přes rok byl vězněn a mučen v různých českých i německých věznicích. Nakonec byl na pokyn K. H. Franka odsouzen k trestu smrti, který byl vykonán po nástupu Reinharda Heydricha 4. října 1941 v Ruzyňských kasárnách. Jeho smrt a dalších 223 vlastenců v rámci Heydrichova prvního stanného práva měla zastrašit české obyvatelstvo.

Emil Franke

Univerzitní studia filosofie a práv absolvoval  v Praze, Vídni a Berlíně. Byl doktorem filosofie. Věnoval se vědecké práci, zabýval se filosofií. Měl zájem o rozvoj české indologie a 31. března 1936 byl zvolen řádným členem Orientálního ústavu v Praze.

Politicky se angažoval od roku 1918 v národně sociální straně. V roce 1918 se podílel na vytvoření Socialistické rady a byl spolutvůrcem programu strany. V roce 1926 byl na sjezdu strany předsedou komise, která posuzovala spor okolo Jiřího Stříbrného. V roce 1931 byl spoluautorem akčního programu strany. Na sjezdu v roce 1936 měl hlavní projev o vnitropolitických otázkách. Osobně vítal T.G. Masaryka při příjezdu do vlasti 20.prosinece 1918 v Horním Dvořišti.

Od roku 1918 zasedal v Revolučním národním shromáždění. V parlamentních volbách v roce 1920 se stal poslancem Národního shromáždění, kde seděl až do zrušení parlamentu v roce 1939. Od roku 1925 byl předsedou poslaneckého klubu strany. Byl mnohonásobným ministrem československých vlád.

Alois Tučný

Vyučil se typografem a od roku 1912 byl tajemníkem ústředny Československé obce dělnické, odborové organizace napojené na stranu. V této funkci působil až do roku 1939. V roce 1918 se stal poslancem Revolučního národního shromáždění. V parlamentních volbách v roce 1920 získal poslanecké křeslo v Národním shromáždění, v kterém působil až do roku 1939, kdy parlament zanikl.

Na 10. sjezdu strany v roce 1924 bylo rozhodnuto, že brožura Organizace průmyslové a zemědělské výroby, kterou napsal, bude dočasně použita jako jedna z částí oficiální programu strany. V roce 1930 zasedal v programové komisi strany. Byl ministrem několika československých vlád.