Rok 1938 byl pro Československo tragický. Požadavky Sudetoněmecké strany narůstaly ze dne na den. Věděli moc dobře, že mají v zádech hitlerovské Německo. Kromě toho se začalo s požadavky hlásit Polsko i Maďarsko. Také situace na Slovensku a Podkarpatské Rusy měla daleko do normálu. Bohužel ten problém byl zaset vznikem republiky. V 86 článku Versailleské smlouvy se Československo zavázalo přijmout v budoucnosti případná opatření, která by vítězné mocnosti udělaly k ochraně menšin na československém území. A od roku 1925 bylo Československo vázáno podle locarenských dohod řešit vzájemné spory prostřednictvím arbitrážních smluv. Zásadním bodem locarenských smluv byl bezpečnostní charakter mezinárodních záruk západních hranic Německa, ale východní hranice Německa smluvně nebyly zaručeny, naopak tady existovala možnost jejich revize. Evropa se teprve vzpamatovávala z hrůz I. světové vláky v níž Francie i Velká Británie ztratila milion obyvatel. Nebyla rodina, kde by neměli padlého. Ke všemu se střední a východní Evropa rozdrobila na mnoho nových států, o kterých neměli obyčejní obyvatelé ani ponětí. Nikdo nechtěl novou válku a politici Francie a Velké Británie toho využili. Jak prohlásil Neville Chamberlain: „Jak je to hrozné, fantastické, neuvěřitelné, mají-li Britové připravovat zákopy a zkoušet plynové masky v Anglii pro spor v daleké zemi a mezi lidem, o němž my nic nevíme.(…) A i kdybychom měli sebemenší sympatie s malým národem, proti němuž stojí velký a mocný soused, nemůžeme jednat za všech okolností tak, abychom přivedli britskou říši do války prostě jen kvůli němu.“ Je zajímavé, že největší bojovník , který apeloval na Edvarda Beneše, abychom bojovali Emanuel Moravec, po pár dnech 5. října, pod pseudonymem Stanislav Yester, píše v Lidových novinách: „Kdyby dnes někdo tvrdil, že můžeme v budoucnu dělat nějaké vojenské zázraky, že se můžeme s úspěchem postavit Německu, kdyby nás chtělo napadnout, ten člověk by byl buď zločinec – provokatér nebo idiot. (…) proto naše politika musí, ať se nám chce ,nebo ne, najít nakonec dobrý poměr k Německu. (…) Prozatím vezměme vzor z Němců, co dokázali za dvacet let po svém hrozném pokoření roku 1918.“ Ten samý večer promluvil Edvard Beneš v rozhlase: „Nečekejte ode mne jediného slova rekriminace na žádnou stranu. Všecko to bude jednou soudit historie a rozhodne spravedlivě. Řeknu jen to, co cítíme bolestně všichni: oběti, jež od nás byly tak důrazně žádány, jsou neúměrné a nejsou spravedlivé“ Názor jestli jsme měli odmítnout Mnichovskou smlouvu či ne, rozděluje společnost do dnešní časů. Domníváme se, že naše šance vyhrát válku proti třem státům a vnitřnímu nepříteli, byla minimální. A kromě toho bychom byli obviněni z rozpoutání II. světové války a šance na zrušení Mnichovské dohody by byla minimální. Odmítáme tvrzení, že Edvard Beneš utekl. Tlak na jeho odstoupení z ciziny i z domova překračoval hranice slušnosti. Odešel protože věděl jako málo politiků, že válka brzy vypukne, a jako za I. světové války, bude nutné vybudovat exilové vedení a československé vojenské jednotky, které budou bojovat za znovuobnovení Československa.
Bohužel vznikem II. republiky, nová vláda vedená silně pravicově orientovaného předsedy agrární strany Rudolfa Berana, a pod tlakem Německa a zběsilé ulice, začíná nešťastná kapitola našich moderních dějin. Stát se rozpadl na trojfederaci a přejmenoval se na Česko-Slovensko a začal kopírovat italský model fašismu. Byli zrušeny politické strany a vytvořeny pouze dvě. Strana národní jednoty, kde se pod vedením agrárníků sjednotili občanské strany, byla inspirována programem italských fašistů. Jako legální opozice působila Národní strana složená především z levicových stran. Komunistická strana byla rozpuštěna, třebaže její členové zůstali v parlamentu. Byla zavedena tvrdá cenzura. V prosinci byl vydán zmocňovací zákon, který zmocňoval vládu a prezidenta, aby vládla bez parlamentu, a parlament se rozešel. Byly vydány antisemitské zákony. Německo pokračovalo v diktátu při stanování dalších záborů českého územní, a to i v případech, kdy se jednalo o obce s převahou českého obyvatelstva. Zde je nutné hledat příčiny poválečného stranického uspořádání, a důvod neobnovení agrární strany. 10.listopadu bylo úředně zakázáno Osvobozené divadlo. Proto poslední den v roce odlétá do USA Jiří Voskovec a 8.ledna za ním následují Jaroslav ježek s Janem Werichem. V ten samý měsíc dostal Hugo Haas výpověď z Národního divadla kvůli svému židovskému původu. O své výpovědi se dozvěděl poté co mu zakázali vstoupit do divadla. Karel Čapek, demokrat do morku kostí, se za to, že se snažil ospravedlnit vládní a prezidentovi kroky, stal terčem nenávistné kampaně, anonymních dopisů, telefonátů, ale i vytloukání oken. Díky tomu se mu prudce zhoršil zdravotní stav a Karel Čapek předčasně umírá.
Zatímco komunisté (kromě pár jedinců), poslušni Moskvy, seděli za pecí, ostatní se dali do boje. A ani v československé zahraniční armádě, komunisté neměli vůli bojovat (čest jednotlivcům). Čekali. Teprve až nacisti napadl Sovětský svaz se rozhoupali k činům.V té době byli členové strany dávno v odboji, a to na všech frontách. Patřili mezi zakladatele Politického ústředí (PU), které bylo tvořeno příslušníky prvorepublikových politických stran (kromě komunistů) jako byli například Prokop Drtina, prof. Klecanda či Vladimír Krajina.Součástí PU byla i nejdůležitější organizace – Obrana národa. Zastupoval ji gen. Bedřich Neumann. Skupina se zaměřovala na udržení zpravodajských kontaktů s exilovou vládou v Londýně a předsedou protektorátní vlády Aloisem Eliášem. Po sloučení Politického ústředí, Obrany národa a Petičního výboru „Věrni zůstaneme“ jíž členkou byla i Milada Horáková, vznikl na jaře 1940 ÚVOD (Ústředí vedení odboje domácího). Jedním ze šesti členů vedení byl Vladimír Krajina, který patřil mezi nejdůležitější postavy domácího odboje.
Vladimír Krajina
Když Vladimír Krajina musel po únoru 1948 emigrovat přijal ho Winstone Churchill, který prohlásil, že pomohl zkrátit válku nejméně o rok. K.H. Frank Vladimíra Krajinu nazval nejstatečnějším mužem českého odboje. Gestapu unikal čtyři roky. Už od dětství snil o tom, že obohatí lidstvo jako botanik. Měl proto ty nejlepší předpoklady: skvěle se učil; už v pouhých 28 letech habilitoval na Karlově univerzitě. Na audienci si ho pozval T. G. Masaryk. Studoval v Yale, Ženevě, Londýně a Berlíně.Ale osud rozhodl jinak. Milovník přírody Vladimír Krajina vstoupil ve známost především díky své odbojové činnosti za druhé světové války. Po zrušení vysokých škol přesunul všechny své aktivity do domácího odboje. Stal se hlavním koordinátorem zpravodajské činnosti odbojové skupiny – Politické ústředí. Po sloučení Politického ústředí, Obrany národa a petičního výboru Věrni zůstaneme v Ústředí vedení domácího odboje (ÚVOD) se stává jedním ze šesti členů jeho koordinačního výboru. Jeho radisté odvysílali přes dvacet tisíc zpráv. Spolupracoval s dvojitým agentem A-54 (Paulem Thümmelem). Jeho hlavní úkolem bylo přijímání, dešifrování a předávání zpráv tajně vyměňovaných mezi tuzemským a zahraničním odbojem. Jeho podřízení telegrafisté měli na starost 11 vysílaček a 6 přijímacích stanic. Počet zpráv neustále stoupal: například v roce 1940 bylo do Londýna odesláno téměř 6000 depeší. Zprávy, které posílal do zahraničí podepisoval BUK nebo ŠÍP.Rázný nástup Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora zasadila českému odboji vážnou ránu. Krajina se ocitl na seznamech gestapa, přišel o spolupracovníky a prchal před zatčením.Když parašutisté z výsadku Anthropoid chystali atentát na Reinharda Heydricha, Krajina z obavy odvetného teroru na civilisty, je od toho odrazoval. Marně. Parašutisté byli vojáci vycvičení plnit rozkaz.Vladimír Krajina se ve své předpovědi nemýlil, a sám nacistům unikl jen o vlásek. Podařilo se mu na poslední chvíli vylézt na venkovní římsu, když ho do domu rodiny Drašnerových, kde se v Praze skrýval, přišlo zatknout gestapo. Krajina se po atentátu na Heydricha stal jediným vedoucím činitelem ÚVOD na svobodě. Od té doby byl s falešnou legitimací na jméno Jan Dočekal na útěku. Uniká kontrolám a skrývá se na samotě u hradu Valdštejn v Českém ráji. O popravě svého bratra se dozvídá z novin. V té době se Vladimír Krajina stává nejhledanější osobou v Protektorátu a živou legendou.Časem získává dočasný úkryt u Josefa Koldy v osadě Děčín ve Vykří. Úkryt sdílí s dalším mužem na útěku Františkem Malým. Přes striktní nařízení, že nikdo nesmí znát místo jeho pobytu začínají Krajinu navštěvovat jeho pražské spojky. Místo Krajinova pobytu znal jeho spolupracovník Rudolf Mareš, který v Praze padl do rukou gestapa a při mučení prozradil Krajinův úkryt.Pražské gestapo postupovalo opatrně. Poslalo do Vykří dvojici svých lidí. Ale jakmile se 22. července v blízkosti objevují dva podezřelí turisté, Krajina neváhá a ihned odchází ze svého úkrytu.Ještě dvakrát se Krajinovi podařilo na poslední chvíli proklouznout gestapu mezi prsty. Pomáhalo mu, že byl velmi nedůvěřivý a opatrný, ale 30.ledna 1943 (uvádí si i 3.únor) stál osud proti němu. Kruh se uzavřel. Gestapáci pro něj přišli do dalšího z řady bytů, v nichž našel útočiště. Jakmile je spatřil ve dveřích, sáhl po kapsli cyankáli. Muži v dlouhých kožených kabátech byli rychlejší, vyrazili mu ji z ruky a pro jistotu nechali vypláchnout žaludek.Dva dny po zatčení, místo aby stanul na popravišti, stanul před K.H. Frankem, který ho šokoval nabídkou na místo protektorátní vládě. Protože odmítl kolaboraci, dočkal se statutu zvláštního vězně v Terezíně.Po válce se stal generálním tajemníkem strany, a trnem v oku komunistům. Ač nekomunista, patřil ke špičce národního odboje a přežil, což mu nemohli odpustit. Proto se ho snažili po válce zdiskreditovat na základě vykonstruovaného obvinění. Komunisté z politického zpravodajství vložili do spisu K.H. Franka zfalšovanou Frankovu výpověď, uvádějící, že Vladimír Krajina po svém zatčení začal s Němci spolupracovat. Následně se pokusili Krajinu postavit před Národní soud, což se jim nepodařilo. Falšování výpovědi stálo místo přednosty zpravodajského odboru politického zpravodajství Bedřicha Pokorného.Příběh Bedřicha pokorného je typický pro poválečné období. Pokorný ihned po osvobození (v dubnu 1945) vstoupil do KSČ a jeho prvním činem, kterým se proslavil, byla organizace brněnského pochodu smrti brněnských Němců. Důvodem mohla být jeho nejasná role v době protektorátu, která není dnes jasně vysvětlena. Následně jeho hvězda rychle stoupala. Pokorný řídí zpravodajskou síť kterou vytvořil v nekomunistických stranách a sám Gottwald mu po únoru děkuje za jeho pomoc. Jeho kariéra poté dosahuje nebeských výšin. Stává se zástupcem StB, a poté přednostou Táborů nucených prací. Ale jako i v jiných případech - následuje pád. V lednu 1951 je na základě podezření z dřívější spolupráce s gestapem a z protistátní činnosti zatčen a odsouzen k 16 letům. Po pěti letech je mu trest prominut, následuje rehabilitace a opětovné přijetí do KSČ. Události Pražského jara ho natolik zdrtily, že je 31, března 1968 nalezen oběšený v lese nedaleko Babic u Brna.Vladimír Krajina se následně stal jedním z hlavních aktérů Krčmáňské aféry, která spočívala v neúspěšném pokusu o atentát na členy vlády Petra Zenkla, Prokopa Drtinu a Jana Masaryka. Jmenovaným, lidé napojeni na KSČ poslali 10. září 1947 balíčky obsahující výbušninu, což k zlosti komunistů odhalil právě Krajina. Dokončení vyšetření případu zabránil únorový převrat.Komunisté dobře věděli, co s nepohodlnými lidmi. Hned 26. února Vladimíra Krajinu zatíkají přímo před jeho domem. Znovu se dostal do Petschkova paláce, kde ho vyslýchalo gestapo. Propuštěn byl až po zásahu Edvarda Beneše. Ani akční výbor Karlovy univerzity nelenil a okamžitě Krajinu vyloučil z vedení univerzity. Po listopadu 1989 se chytili za hlavu a po letech, po Krajinově smrti, mu odhalili pamětní desku.Vladimír Krajina pochopil, že mu jde opět o život. Nezbylo mu než s manželkou a dvěma malými dětmi uprchnout přes hranice poblíž Železné Rudy. V září 1948 proběhl proces s tzv. Krajinovou kanceláří ve kterém bylo souzeno 51 osob, převážně funkcionářů strany. Od roku 1949 působil na Kolumbijské univerzitě jako profesor katedry biologie a botaniky.Stal se držitelem mnoha čestných doktorátů a světových ocenění. Kanadská Britská Kolumbie dodnes těží z jeho zásad pro tvorbu rezervací a ochrany přírody. Zároveň se stal místopředsedou Rady svobodného Československa a po smrti Petra Zenkla předsedou strany v exilu. Při návštěvě v březnu 1990 byl Vladimír Krajina vyznamenán prezidentem Václavem Havlem jako první občan, po listopadu 1989, řádem bílého lva 1. třídy. Je pohřben se svou ženou na Vyšehradě ve fiktivním hrobě Milady Horákové.
Otakar Klapka
Byla absolvent Právnické fakulty Karlovy univerzity. Byl na stáži na Sorbonně a jako právní vědec se věnoval územní samosprávě. Podílel se na přípravě ústavy z roku 1920 a na vzniku zákona o organizaci politické správy.
Od roku 1909 byl členem strany, za kterou byl v roce 1929 zvolen poslancem. Po německé okupaci nastoupil na post pražského primátora. Jeho náměstkem se stal sudetoněmecký historik Josef Pfitzner (popraven brzy po osvobození), který zastupoval zájmy okupantů.
Otakar Klapka navenek spolupracoval s okupanty, ale svým doslovným lpěním na předpisech a průtahy zdržoval odstranění nepohodlných pomníků, přejmenovávání ulic, či zavedení němčiny jako úřední řeč na magistrátu. Otakar Klapka zařazoval bývalé důstojníky československé armády na různá důležitá místa na magistrátu. Také finančně podporoval, za pomocí magistrálních peněz, pozůstalé po popravených odbojářích. Byl také v čilém styku s přední postavou odboje generálem Aloisem Eliášem.
Otakar Klapka se podílel na organizování převozu a pietního aktu ostatků K. H. Máchy z Litoměřic do Prahy na Vyšehradský hřbitov. Osobně kráčel v čele mohutného průvodu při cestě ostatků Prahou.
V létě 1940 začalo na pražském magistrátu zatýkání. Poté co jeden ze zatčených promluvil, si 9. července přišlo gestapo pro Otakara Klapku. Přes rok byl vězněn a mučen v různých českých i německých věznicích. Nakonec byl na pokyn K. H. Franka odsouzen k trestu smrti, který byl vykonán po nástupu Reinharda Heydricha 4. října 1941 v Ruzyňských kasárnách. Jeho smrt a dalších 223 vlastenců v rámci Heydrichova prvního stanného práva mělo zastrašit české obyvatelstvo.
Jan Zelenka - Hajský
Jan Zelenka se po studiích přestěhoval do Liboce u Prahy (nyní součást Prahy), kde začal působit jako učitel na obecné škole. Přitom cvičil v místním Sokole V prosinci 1925 bez ženy i syna na výzvu odjel učit do Brandova na Mostecku. Ve volném čase organizoval stavbu české školy v převážně německém Háji u Duchcova. Po dostavbě školy, zde začal Zelenka učit a přestěhoval se tam i s celou rodinou. Záhy se stal za stranu členem osadní rady. Hrál v ochotnickém stranickém divadle.
Poté co se v roce 1933 dostal k moci A. Hitler, začalo čs. vojenské zpravodajství hledat v pohraničí spolupracovníky. Jedním ze zpravodajců se stal Jan Zelenka, který v té době působil jako starosta Sokolské župy Krušnohorská-Kukaňova.
Mnichovská dohoda znamenala odstoupení pohraničí Německu. Mostecko a Duchcovsko se stalo poslední z pěti hraničních pásem, které Německo obsadilo. Mezi desetitisíci Čechy kteří odešli, byla i Zelenkova rodina.
V lednu 1939 se nastěhovala Zelenkova rodina do Biskupcovi ulice na Žižkově. Do stejného domu se ze Slovenska nastěhovala i rodina Václava Ruty.
Jan Zelenka krátce působil na obecné škole v Košířích, odkud odešel na obecní školu v Dejvicích a v roce 1941 se stal učitelem na obecné škole chlapecké ve Vršovicích.
8. října, několik dní po nástupu Reinharda Heydricha, byl vydán výměr, kterým byl zrušen Sokol. Přes osm set sokolů bylo deportováno do koncentračních táborů. Mezi těm, kteří zázrakem unikli pozornosti gestapa, byl i Jan Zelenka.
Jan Zelenka se stal jedním ze zakladatelů ilegální skupiny Říjen, a začal používat krycí jméno Borský, Strejda, Říha, ale v případech, kdy jednal s lidmi které neznal ze Sokola, používal nejčastěji jméno Hajský.
V noci na 29.12. 1941 seskočila u obce Nehvizdy skupina Anthropoid. Parašutisté odjeli na záchytné adresy do Rokycan a Plzně, kde získali adresy spolehlivých lidí v Praze. Podle gestapa se 31.12 ubytovali v bytě Václav Ruty a od 5.1. 1942 se měli ukrývat v bytě Zelenkových.
V následujících dnech Jan Zelenka vyzval přátele ze Sokola ke spolupráci a podpoře parašutistů. Kubiš, Gabčík, valčík a později další si v podstatě nemuseli dělat větší starosti s ubytováním ani stravou. Muži ze skupiny svůj úkol pochopitelně tajili. Jediný kdo byl od začátku do akce zasvěcen byl Jan Zelenka – Hajský.
Předal parašutistům kontakt na svého bývalého žáka Františka Šafaříka, který pracoval na Pražském hradě a parašutistům poskytl detailní záznamy programu Reinharda Heydricha. Když Jan Zelenka -Hajský navštívil našeho bývalého poslance Josefa Lence, který z terasy své vily viděl pravidelně jezdit blízkou zatáčkou limuzínu Reinharda Heydricha jedoucí na Pražský hrad prohlásil: „Tady by stačila jedna rána a byl by v prčicích.“ Tato věta byla nejspíš inspirací k místu atentátu.
Po atentátu, na doporučení, požádal Jan Zelenka-Hajský, prostřednictvím předsedy sboru starších pravoslavné církve Jana Sonneveda o bezpečný úkryt v pravoslavném kostele sv. Cyrila a Metoděje, Vladimíra Petřka. Do kostela přiváděl parašutisty Jan Zelenka- Hajský se svou kolegyní Aloisií Weinzettovou. Už druhý den po atentátu přivedli Jaroslava Švarce. Za další dva dny následovali Jan Kubiš, Josef Valčík, Josef Bublík a Jan Hrubý. Poté Adolf Opálka a jako poslední 1. června přišel Josef Gabčík.
Díky Čurdově zradě byl v noci 17. června obklíčen blok domů v Biskupcově ulici. Ozbrojené komando vtrhlo do bytu Moravcových. Očekávali, že v bytě najdou některého z parašutistů. Ale přišlo zklamání. Kdo prozradil byt Zelenkových se přesně neví. Taky je záhadou proč Zelenkovi, kteří bydleli naproti a museli vědět co se tam děje, se nepokusili o záchranu, případně nevarovali parašutisty v kostele. Jakoby odevzdáni osudu, čekali na smrt.
Kolem poledne vyběhlo gestapo do prvního patra ke dveřím se jménem: Jan Zelenka. Zazvonili. Někdo odsunul záklopku kukátka. Ozvalo se: „Polizei!“ Aufmachen!“. Nic. Poté gestapák Fleicher vykopl dveře, a v ten samý okamžik druhý gestapák střílí po muži, který proběhl předsíní do ložnice. Gestapák střílí podruhé. Kulka vyletěla oknem ložnice na protější dům. Zelenka proběhne do koupelny, kde se stačí zamknout a spolkne ampuli cyankáli. Jeho žena nenajde odvahu spolknout cyankáli a čekal ji cesta do mauthausenského pekla a brzká smrt.
Když se o této události dozví při vyučování jejich syn Jan Milíč Zelenka, domů už nedošel. Svou situaci vyřešil jako otec – spolkl cyankáli.
Josef Ouředník
Dlouholetý člen strany. Po okupaci začal spolupracovat s plzeňskou odbojovou skupinou v Boj a ilegální organizací Avala-Modrý kruh. Kromě rozšiřování ilegálního časopisu V Boj, organizoval podporu rodinám osob zatčených a poskytoval úkryt odbojářům. Jako blízký spolupracovník generála Vojtěcha Lužy spolupracoval v roce 1944 na budování organizace Rady tří v Posázaví (skupina Sigma) a s pomocí dalšího člena strany Viktora Boháče v oblasti Nymburska a Poděbradska.
Organizoval zpravodajskou činnost pokrývající Zbrojovku Vlašim a výcvikový prostor SS Benešov; distribuci občanských průkazů a pracovních karet pracovníkům v ilegalitě a komunikaci mezi jednotlivými odbojovými skupinami. Ve spolupráci s Bronislavem Joklem navázal spojení se slovenskou ilegální organizací Flóra. Zprávy do Londýnského ústředí byly posílány přes radiostanici Zdena, Milada, Diamant a amatérskou stanici Jarča.
V roce 1944 tiskl a rozšiřoval časopis Československý odboj a spolu s generálem Lužou a Josefem Císařem spolupracoval na vypracování programu Rady tří „Naše desatero“. V červnu 1944 zajistil přesun Vojtěcha Lužy z Prahy do Říčan, Zde zorganizoval setkání mezi generálem Lužou a dalšími představiteli odboje – Josefem Císařem, JUDr. Valhalou, kpt. Jiříkovským. A v bytě Jiřího Císaře byl taky gestapem odhalen. Bránil se se zbraní v ruce, ale podlehl přesile. Stalo se to v Žitné 29.
Jeho manželka a jeho dcery byly následně zatčeny a do konce války vězněny na Pankráci a v Terezíně.
Viktor Boháč
Jeho jméno jsme už zmínili ve spojitosti s Josefem Ouředníkem. Jeho otec byl starostou Nymburka. Ve svých třiceti letech se stal nejmladším ředitelem lázní v Čechách a to ve Velichovkách a později v Dobříši. Po okupaci se stal vůdčí postavou odboje na Nymbursku, Poděbradsku a Mostecku. Zastával funkci předsedy ilegálního národního výboru v Nymburku. Po II. světové válce se stal poslancem členem Zemského národního výboru. V roce 1950 byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu k 12 letům vězení. Z vězení vyšel v roce 1960 díky amnestii. V roce 1991 byl posmrtně rehabilitován. Mluvil sedmi jazyky, včetně ruštiny, kterou se naučil ve vězení.
Marie Cibulková
Předsedkyně spolku Ochrana matek a dětí a důvěrnicí sociální péče o mládež v tehdejší Praze XIV. V roce 1920 se stala zakládající členkou a náčelnicí Sokola v Nuslích a župní místonáčelnicí. Od roku 1939 ukrývala účastníky odboje proti okupantům. Opatřovala jim legitimace s krycími jmény a jiné doklady. Ukrývala zbraně pro připravované protiněmecké povstání a napomáhala i čs. parašutistům, kteří provedli atentát na Reinharda Heydricha.
Jako členka odbojové skupiny Alex byla v červnu 1944 zatčena gestapem, deportovaná do říše a v říjnu roku 1944 popravena v Drážďanech.
Otakar Machotka
Vystudoval sociologii, historii a geografii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Ve studii sociologie pokračoval na univerzitách ve Štrasburku a na Sorbonně. V roce 1929 nastoupil do Státního ústavu statistického. Od roku 1933 až do rozpadu Československa přednášel na Filosofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. V roce 1940 otevřel první manželskou poradnu v Čechách.
Spolupracoval s odbojovou organizací Politické ústředí a Petičním výborem Věrni zůstaneme. V dubnu 1945 se stal místopředsedou České národní rady. V průběhu pražského povstání Otakar Machotka stylizoval anglické vysílání povstaleckým rozhlasem. Dvakrát přijal americké válečné korespondenty. Účastnil se řady důležitých jednáni se zástupci Vlasovců. Byl u podpisu kapitulace německé posádky v Praze.
Po válce byl členem předsednictva strany a nesmlouvavým kritikem komunistické ideologie. Po únorovém převratu byl vyakčněn ze dvou univerzit, a protože mu hrozilo zatčení, odešel i s rodinou do exilu. Na State Univerzity of New York v Binghamtonu se stal řádným profesorem sociologie. Byl členem rady Svobodného Československa. Po listopadové revoluci byla jeho a manželčina urna převezena do Prahy a umístěna na Vyšehradě do kenotafu Milady Horákové.
Mezi senátory a poslanci jsme měli popravené nebo zemřelé z důvodu utrpení v koncentračních táborech: Františka Plamínková senátorka – zastřelena na Kobyliské střelnici; Josef Patejdl, poslanec – zemřel v Dachau. Ale nejvíc mrtvých jsme měli mezi starosty: Bohumil Luža, starosta Uherského Brodu - Buchenwald. Jan Hon, starosta Vyškova – Osvětim, Otakar Hofa , starosta Říčan - zastřelen. Otakar Klapka, primátor Prahy – zastřelen. Uvádí se, že přišlo o život několik stovek členů naší strany. (včetně zahraničního odboje)
V koncentračních táborech se ocitly stovky, možná tisíce našich členů. Nejznámější byli Petr Zenkl, Bohumil Luža, Josef Patejdl, Jan Hon, senátor Antonín Klouda, poslanec František Langr, Emanuel Šlechta, Alois Neumann, Ferdinand Peroutka, který po válce za stranu seděl v parlamentu, který se do koncentračního tábora dostal díky svým článkům. Asi gestapo mělo jiný názor než exprezident Miloš Zeman, který cosi viděl vlevo dole. Karel Marušák, senátor. Marie Horáková, která se starostou Mělníka Josefem Tykalem, prošla několika nacistickými věznicemi.
Podle dostupných zpráv z našeho archivu se zahraničního odboje mohlo zúčastnit několik tisíc našich členů. Zahraniční odboj nespočíval pouze v boji se zbraní v ruce, ale i v takové maličkosti jako byl zahraniční rozhlas, především ten londýnský. Přes hrozbu trestu smrti za poslouchání zahraničního rozhlasu, toto riziko každý večer postupovali desetitisíce možná statisíce lidí. A ten který jim nejčastěji vléval novou krev naději byl Prokop Drtina alias Pavel Svatý. Jsme přesvědčeni, že ve své době to bylo v hovorech lidí nejfrekventovanější jméno.
Prokop Drtina
Vystudoval práva na Univerzitě Karlově. Ve dvacátých letech byl činný ve studentském hnutí. V letech 1925 – 1928 působil jako předseda studenstva Národní strany práce, která se sloučila s naší stranou.
V roce 1929 začal pracovat v kanceláři prezidenta republiky. V roce 1936 povýšil do funkce osobního tajemníka prezidenta Edvarda Beneše. Po okupaci se stal členem odbojové organizace Politické ústředí. V prosince 1939 před hroznou uvěznění emigroval do zahraničí. Během války působil jako politický referent a spolupracovník Edvarda Beneše.
V letech 1944 – 1945 byl členem československé vládní delegace pro osvobozené územní. Po válce se stal členem předsednictva strany, poslancem Prozatímního Národního shromáždění a Ústavodárného Národního shromáždění. Od listopadu 1945 až do února 1948 byl ministrem spravedlnosti. Snažil se hájit justici proti snahám KSČ ovládnout ji. Byl jedním ze tří ministrů (Zenkl, Masaryk) kterému byla poštou doručena krabička s výbušninou (Krčmaňská aféra). 20. února 1948 patřil mezi demokratické ministry kteří podali demisi. 25.února mu zaměstnanci ministerstva zabránili ke vstupu na ministerstvo. 28.února se pokusil o sebevraždu skokem z balkonu. S těžkým zraněním byl převezen do nemocnice. Od března 1948 byl ve vyšetřovací vazbě a v prosinci (po více jak pěti letech) byl na základě vykonstruovaných obvinění odsouzen k 15 letům vězení. V roce 1960 byl díky amnestii propuštěn. V roce 1977 svým podpisem podpořil Chartu. Ze strachu z komunistické pomsty se nechal po smrti rozptýlit.
Rudolf Smetánka
Plukovník generálního štábu, člen Státní rady československé, spolupracoval na organizaci našich jednotek ve Velké Británii. Po válce byl členem branného výboru strany.
Václav Kotek Absolvoval učitelský ústav v Olomouci. Na základě varování před zatčením gestapem 28. února 1940 se přes Slovensko, Maďarsko a Jugoslávii dostal do Francie, kde se přidal k československé armádě. Po porážce Francie odešel do Velké Británie, kde začal pracovat ve zpravodajském oddělení ministerstva národní obrany, později jako vedoucí šifrového oddělení. Významně se podílel na přípravě výsadkářské skupiny Antimony. Na sklonku války měl být vysazen do protektorátu, ale kvůli špatnému počasí se výsadek nepodařil. Jeho žena s dětmi byly internovány v táboře ve Svatobořicích. Bratr zahynul v Osvětimi. Po válce se stal předsedou šifrového oddělení ministerstva vnitra, odkud ho v říjnu 1946 odvolal ministr vnitra Václav Nosek kvůli členství ve straně a protikomunistickým postojům. 26. února 1948 uprchl těsně před zatčením do Londýna. Později za ním emigrovala manželka s čtyřmi dětmi.V červnu byl vyslán Vladimírem Krajinou zpátky do Prahy jako agent, aby připravil odbojové hnutí. Osudným se mu stal 16. červen 1948 kdy kontaktoval radistu Karla Svobodu, který schůzku nahlásil StB. Václav Knotek byl zatčen a ve vazbě spáchal pomocí ampule s kyanidem sebevraždu.
Antonín Bartoš
V říjnu 1932 nastoupil základní vojenskou službu k hraničnímu praporu v Trebišově. Na důstojnickou školu se nedostal kvůli špatnému zdravotnímu posudku (jednalo se o pomstu vojenského lékaře za vzájemný konflikt).
V březnu 1940 opustil protektorát a přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii a Sýrii se dostal do Francie, kde byl zařazen do tvořícího se československého zahraničního vojska. V jeho řadách se zúčastnil bojů o Francii. Po porážce Francie byl evakuován do Velké Británie, kde byl zařazen k 2. pěšímu praporu. Na jaře roku 1942 absolvoval školu pro důstojníky. Na vlastní žádost byl zařazen do výcviku pro úkoly zvláštního určení, po kterém ještě absolvoval základní sabotážní výcvik. Od července jako velitel výsadku Clay (znám spíše pod jménem Clay-Eva) prošel s ostatními členy spojovací cvičení v Londýně a Skotsku. Poté byl přesunut do Alžíru, kde pokračoval v daném výcviku.
Po prvním neúspěšném pokusu, byl výsadek Clay vysazen 13. dubna 1944 poblíž obce Hostišová spolu se skupinou Carbon. Po třídenním pochodu se dostali do Bystřice pod Hostýnem. První depeši odeslali 30. dubna. Skupina pod jeho vedením prováděla rozsáhlou výzvědnou činnost a vytvořila síť spolupracovníků v okolí Vlašského Meziříčí a přitom pomáhal i skupině Carbon. Na podzim 1944 se podařilo do vytvořené sítě proniknout konfidentům gestapa a brněnské gestapo získalo informace o příslušnících sítě Clay a do února 1945 ji zlikvidovalo. Členům skupiny Clay se podařilo, poté co je gestapo překvapilo, prostřílet, ukrýt a znovu navázat spojení s Londýnem. Později se přidali k partyzánům. Prostřednictví radiostanice Eva odeslali 800 zpráv a oznámili desítky míst pro shozy zbraní. Díky své rozsáhlé činnosti patřila Clay k nejúspěšnějším výsadkům.
Po válce se Antonín Bartoš přihlásil na ministerstvo obrany, požádal o uvolnění z armády a ihned vstoupil do strany. Stal se poslancem Prozatímního Národního shromážděni a poté Ústavodárného Národního shromáždění. Po únorovém převratu 27. února odešel i s rodinou do emigrace do Francie. Pod vedením generála Františka Moravce se do roku 1952 podílel na organizování a vysílání kurýrů do Československa. Poté se přestěhoval do USA, kde pracoval jako konstruktér. V květnu 1993 byl povýšen do hodnosti generálmajora. Zemřel v roce 1998 v New Yorku, kde je také pohřben.
Už 21. března 1939 vytvořil Dr. Štefan Osuský v Paříži Ústřední výbor zahraniční akce ve Francii. V Londýně se vytvořil Československý výbor ve Velké Británii vedený Janem Masarykem. Osuský předložil francouzské vládě 9.září 1939 návrh na zřízení československého vojska, zároveň oznámil, že se ustavuje prozatímní vláda česko-slovenská. Její uznání francouzská vláda odmítla. Na 17. října 1939 svolal Jan Šrámek v Paříži schůzku, které se zúčastnili Edvard Beneš, Štefan Osuský, Eduard Outrata a generálové Sergěj Ingr a Rudolf Viest. Byl vyhlášen vznik Československého národního výboru. Tento výbor byl vládami Velké Británie i Francie uznán za zástupce československého lidu a mohl řídit československou armádu v zahraničí. V tomto smyslu byly uzavřeny zvláštní dohody o vojenských jednotkách a podřízenosti vojáků vojenské jurisdikci ve Francii.
Edvard Beneš
Prezident republiky - předseda
Jan Šrámek
Úřadující místopředseda
gen. Sergěj Ingr Štefan Usoský Eduard Outrata Juraj Slávik gen. Rudolf Viest
Hubert Ripka
člen strany
Bohužel Francie velmi rychle podlehla německému útoku, a výbor byl nucen se uchýlit do Velké Británie, kde vznikla: První exilová vláda Jana Šrámka (21.7.1941 – 12.11. 1942)
Předseda vlády
Jan Masaryk
Ministr zahraničí
Juraj Slávik
Ministr vnitra
Eduard Outrata
Ministr financí (do 27.10. 1941)
František Němec
Státní ministr (pov. ved. Nejvyššího účetního úřadu)
Sergěj Ingr
Ministr pro hospodářskou obnovu
Ján Bečko
Státní minstr (pov.ved.min.obchodu, průmyslu živností)
Státní ministr (pov. ved. ministerstva spravedlnosti) (od 23.10. 1941)
Jaroslav Stránský - člen strany
Státní ministr (do 27.10. 1941)
Štefan Usoský gen. Rudolf Viest Ján Lichner Hubert Ripka
Druhá exilová vláda Jana Šrámka (12.11. 1942 – 5.4. 1945)
Ministr školství a národní osvěty (pověřený řízením)
Jaroslav Stránský
Ministr spravedlnosti
Ladislav Feierabend – člen strany
Ministr financí
gen. Sergej Ingr
Ministr národní obrany (do 10.9. 1944)
gen. Rudolf Veist
Ministr národní obrany (od10.9. pověřen řízením)
Ministr sociální péče
Ministr zdravotnictví a těl. výchovy (pověřen)
Ján Lichner
Ministr zemědělství a veřejných prací
Ministr hospodářské obnovy
Ministr obchodu, průmyslu a živností (do 3.6. 1944, poté byl pověřen řízením čs. vládní delegace na osvobozeném území ČSR)
Václav Majer
Ministr obchodu, průmyslu a živností (od. 3.6. 1944)
Státní ministr
gen. Rudolf Viest
I když si to málokdo uvědomuje tak existovala i třetí exilová vláda tzv. Košická vláda, která vznikla na základě Košického vládního programu. Uvádí se, že vláda schválila tento program po příjezdu na československé území 5. dubna 1945 v Košicích. Což neodpovídá pravdě. Ve skutečnosti byl vládní program podepsán po jednáni už 29. března v Moskvě. K údivu těch co přiletěli z Londýna s představou, že vládu převezeme Londýnská exilová vláda, jim Klement Gottwald jasně naznačil, že ten kdo bude diktovat budou oni. Pohrozili, že jinak podle Poláků ustanoví svou „Lublinskou vládu“. Co byla Lublinská vláda? 21. července 1944 vznikl ze sovětské vůle na osvobozeném polském území v Lublinu Polský výbor národního osvobození. 1.1. 1945 výbor Sověti uznali jako prozatímní vládu, tím byla mezinárodně uznaná exilová vláda v Londýně ignorována. A jen s velkým úsilím Velké Británie a USA bylo po válce přizváno do této vlády pár neškodných lidí z exilové vlády. Zástupci Londýnské vlády se dostali do defenzívy, začali tahat za kratší část provazu, jinak se mohlo stát, že skončí v exilu. Komunistům se podařilo prosadit koncept Národní fronty, znárodnění (které nakonec probíhalo skoro v celé Evropě) a vyrovnání s Němci, Maďary a kolaboranty a podle článku IX. Košického programu i zrušení některých stran. Nejvíce se poukazuje na zrušení agrární strany. Je třeba připomenout jejich neblahou roli v období II. republiky, kdy vláda vedená agrárníky zrušila všechny strany a oficiálně byly povoleny pouze dvě strany (viz II. republika). Jednání z 5. dubna významně posílilo moc komunistů a tím předurčilo vývoj v republice. Vláda měla 25 členů. Z toho ČSSD, ČSL, NSS 3 členy. Slovenská Demokratická strana (DS) 4, nestraníci také 4, KSČ 4; ale komunisté si prosadili další 4 členy za KSS. Když připočteme Zdeňka Fierlingera a Ludvíka Svobodu, nerozhodného Bohumila Laušmana, Vavro Šrobára a bohužel i Josefa Davida, kteří šli komunistům na ruku; a v únoru to Gottwaldovi podepsali, dojdeme k neblahému číslu 13 členů vlády. Stačilo aby se někdo zdržel hlasování nebo nepřišel na zasedání a komunisté mohli své věci prosadit.
První vláda Zdeňka Fierlingera tzv. Košická vláda (4.4. – 6.11. 1945)
Zdeněk Fierlinger (CSSD)
Náměstek předsedy vlády
Josef David (člen strany)
Ján Ursíni (DS)
Klement Gottwald (KSČ)
Viliam Široký (KSS)
Jan Šrámek (ČSL)
Ministr průmyslu
Bohumil Laušman (ČSSD)
Ministr výživy
Václav Majer (ČSSD)
Vavro Šrobár (DS)
Ministr vnitřního obchodu
Ivan Pietor (DS)
Václav Nosek (KSČ)
Ministr školství a osvěty
Zdeněk nejedlý (KSČ)
Ministr informací
Václav Kopecký (KSČ)
Ministr zemědělství
Julius Ďuriš (KSS)
Ministr ochrany práce a sociální péče
Josef Šoltész (KSS)
Ministr zahraničního obchodu
Hubert Ripka (člen strany)
Jaroslav Stránský (člen strany)
Ministr pošt
František Hála (ČSL)
Ministr zdravotnictví
Adolf Procházka (ČSL)
Ministr zahraničních věcí
Jan Masaryk (nestr.)
Ministr národní obrany
Ludvík Svoboda (nestr.)
Ministr dopravy
Antonín Hasal (nest.)
Státní tajemník na ministerstvu zahr. obchodu
Ján Lichner (DS)
Státní tajemník na ministerstvu zahraničí
Vladimír Clementis (KSS)
Státní tajemník na ministerstvu národní obrany
Mikuláš Frejenčík (nestr.)
Jeho otec byl zakladatel Lidových novin . Vystudoval Právnickou fakultu Karlovy univerzity a poté studoval v Berlíně. Věnoval se nejen právní praxi, ale také novinářství a politické činnosti. Po vzniku Československa spoluzakládal Československou národní demokracii a v letech 1918 – 1920 za ní zasedal v Prozatímním národním shromáždění. V parlamentních volbách za ni získal poslanecké křeslo v Národním shromáždění. S její protihradní politikou nesouhlasil a v roce 1921 z ní vystoupil a složil poslanecký mandát.
V roce 1925 se podílel na vzniku Národní strany práce, která ve volbách v roce 1925 neuspěla a její členové později přešli do naší strany. Za ní Stránský úspěšně kandidoval v parlamentních volbách v roce 1929 a poslanecký post zastával až do roku 1938.
V roce 1938 patřil mezi odpůrce mnichovské kapitulace a odešel do exilu do Velké Británie. Byl členem exilové vlády a patřil mezi populární komentátory českého vysílání BBC. V letech 1945 – 1946 byl poslancem Prozatímního Národního shromáždění. Po volbách v roce 1946 se stal poslancem Ústavodárného shromáždění.
Během únorového převratu roku 1948 patřil mezi ministry, kteří podali demisi. Po únorovém převratu v roce 1948 musel z rozhodnutí akčního výboru opustit právnickou fakultu. Odešel do emigrace i se svým synem Janem Stránským, který byl rovněž náš poslanec. Jaroslav Stránský působil v Radě svobodného Československa a jiných exilových organizacích. Spolupracoval s československým vysíláním BBC a rozhlasem Svobodná Evropa.
Vystudoval historii a filosofii na Karlově univerzitě. Nastoupil do archivu ministerstva národní obrany, poté se rozhodl pro dráhu novináře. Psal do deníků Národní osvobození a Lidové noviny. Byl členem mládežnické organizace Československé národní demokracie. Později jako Jaroslav Stránský přešel do naší strany.
Krátce po podpisu Mnichovské dohody se zúčastnil schůzky významných osobností, kteří se nechtěly smířit s kapitulací a diskutovaly o možnosti vojenského odporu. K žádnému rozhodnutí nedošlo. Poté i s rodinou emigroval a začal organizovat zahraniční odboj. Nejprve v pařížském Národním výboru a po kapitulaci Francie působil jako státní tajemník na ministerstvu zahraničních věcí v exilové vládě v Londýně.
V letech 1945 - 1946 byl za stranu poslancem Prozatímního Národního shromáždění a po parlamentních volbách v roce1946 poslancem Ústavodárného Národního shromáždění, kde zasedal až do své rezignace 26. února 1948.
Během únorového převratu patřil mezi ministry, kteří podali demisi. Po převratu podruhé emigroval. Žil ve Velké Británii, Francii a USA, kde se zapojil do činnosti krajanských a exilových organizací. V Paříži se stal zástupcem Rady svobodného Československa.
Josef David
Vystudoval gymnázium v Opavě, kde v roce 1902 spoluzakládal Národně sociální stranu. V první světové válce přeběhl do ruských pozic a začal se angažovat v Československých legiích. Působil v redakci legionářského Československého deníku. Jednal s představiteli zahraničního politického exilu (T. G. M.) Po válce se angažoval v organizacích sdružujících československé legionáře.
Po parlamentních volbách v roce 1920 se dodatečně, v roce 1921, stal jedním ze čtyř nových poslanců reprezentující Československé legie. Poslanecké místo se udržel do zrušení parlamentu v roce 1939.
Za druhé světové války působil v exilu ve Velké Británii. Po osvobození se stal poslancem Prozatímního Národního shromáždění (od listopadu po odchodu z vlády, působil jak jeho předseda). V letech 1946 – 1948 byl poslancem Ústavodárného Národního shromáždění. Během únorového převratu v roce 1948 se nepřipojil k protikomunistické části strany a přispěl k legitimizaci mocenského zvratu ve prospěch KSČ.
Ladislav Feierabend
Vystudoval práva na právnické fakultě Karlovy univerzity. V roce 1917 nastoupil na místo tajemníka Ústřední jednoty Českých hospodářských družstev. V roce 1934 se stal z pověření vlády předsedou Československé obilní společnosti. Byl členem agrární strany. Byl ministrem zemědělství ve vládě Jana Syrového i protektorátních vlád Rudolfa Berana a generále Eliáše do roku 1940. V době okupace se zapojil do odbojové skupiny Pražské ústředí, po jejím prozrazení emigroval v lednu 1940 do Velké Británie.
Po válce se vrátil do vlasti, kde se netajil svým protikomunistickým postojem. Protože agrární strana nebyla povolena, vstoupil do naší strany.
Feierabend už před únorem varoval před komunistickým nebezpečím, proto se rozhodl před blížící komunizací země odejít do exilu. 26. února si pro něj přišla Státní bezpečnost. Za pomocí varování syna dcery se mu podařilo zatčení uniknout a skývat se u přátel. Nakonec ukryt s rodinou na lodi, se po Labi dostal do Hamburku, odkud se vydal do Velké Británie a následně do USA, kde se angažoval v Hlasu Ameriky.
Staňte se členem NSS! Jsme společenství lidí jejichž cílem je navrátit Českou republiku tam kde byla – mezi nejúspěšnější státy světa. A to bez schopných lidí nikdy nedokážeme!
